Omítka není jen na parádu

Vnější omítka odolává denně nepřízni počasí – od ostrých slunečních paprsků přes déšť, sníh a krupobití až po silné nárazové větry a tuhý mráz. Plní náročnou funkci – chrání obalovou konstrukci domu. Omítka je však důležitá i z estetického hlediska – významně ovlivňuje celkový charakter domu a jeho konečný vizuální efekt.

Jak si vybrat
Omítky jsou známy již ze starověku. Od té doby prošly dlouhým vývojem a zdokonalily se. V současnosti již nejsou tak často vidět novostavby s dekorativními prvky na fasádách, spíše se upřednostňují plastická ztvárnění (rýhováním nebo škrábáním). Důraz se klade na vkusnou kombinaci barev a sladění detailů. Na trhu jsou k dispozici výrobky stavební chemie s množstvím barevných odstínů vnějších omítek. Při jejich výběru dbejte na barevné rozdíly mezi vzorky v prodejně a omítkou nanesenou na fasádě – může být totiž markantní rozdíl mezi malým rozměrem vzorku naneseného například na papír a tónem barevnosti na jiném podkladu a na velké ploše. Nezapomínejte ani na světlo a stíny dopadající na stěny domu, které barvy zesvětlují nebo naopak tlumí. Podobně rozdílné vizuální účinky mají i různé druhy struktury povrchů. Pokud se chcete vyhnout zklamání z nechtěného odstínu fasády, nechte si zhotovit fotorealistickou představu v moderních studiích. Ještě snazší variantou je zhotovení vzorku o minimálním rozměru 1 × 1 m ve stejné struktuře, kterou pro porovnání přiložíte na stěnu domu. Doporučuje se dbát i na barevné sladění domu s ostatním okolím, aby nepůsobil rušivě.

Složení omítky
Omítka se skládá z pojiva, plniva, přísad a vody. Pojiva mohou být minerální (vápno, sádra, cement) nebo organické (pryskyřice a disperze na bázi plastů). Plniva jsou materiály, které spolu s pojivy a vodou vytvářejí malty a omítky. Jsou to písky, kamenné drtě a moučky, perlitové hmoty a jiné. Podle druhu použitého pojiva se rozlišují omítky vápenné, vápenocementové, vápenosádrové, cementové a sádrové. Podle druhu použitého plniva se rozlišují omítky z kamenných drtí, s lehčeným plnivem a textilní omítky. Nanášejí se na různé podklady – od dřeva přes zdivo až po beton.

Omítky zkvalitňují povrch konstrukčních prvků, a to nejen z estetického hlediska, ale i z hlediska tepelné a zvukové izolace, difuzní schopnosti, vodoodpudivosti a dostatečné pevnosti, čímž přispívají k delší životnosti obalové konstrukce domu.
–>–>
Podklad
Omítka se musí přizpůsobit podkladu. Bez důkladné znalosti všech okolností nelze zaručit její funkčnost. Nejprve si zjistěte materiálové složení a kvalitu podkladu včetně detailů, jako je stabilita tvaru, rovinnost, homogennost, ložné spáry a podobně. Důležitou podmínkou před zahájením prací na hrubé stavbě v exteriéru je ukončení všech takzvaných mokrých procesů v interiéru. Speciální pozornost věnujte případné vlhkosti. Na základě těchto poznatků lze zvolit přísady, které zlepšují mnohé parametry omítky (vodotěsnost, rezistence proti soli, tuhnutí, mrazuvzdornost, zpracovatelnost, přilnavost k povrchu, disperze, poréznost a jiné). Musejí se sladit vlastnosti podkladu a omítky. Před nanesením vnější omítky musejí být předem osazeny háky a spony odpadních trubek, příchytky požárních žebříků a ukončeny všechny konstrukční práce na průčelí, balkonech či lodžiích. Dodatečné zabezpečování těchto úkonů by totiž mohlo omítku poškodit a znehodnotit.

Vrstvy omítky
Omítku tvoří více vrstev maltoviny, která se nanáší na lícový povrch zdí a jiných stavebních ploch. Skládá se z postřiku, jádra a štukové vrstvy. Postřik je řídká malta o tloušťce maximálně 5 mm, která tvoří podklad pro jádro. Specialisté upozorňují na potřebu zvýšené pozornosti při jeho dozrávání – na 1 mm tloušťky se doporučuje dozrávání přibližně 24 hodin. Pokud by postřik nebyl dostatečně vyschlý, oddělí se od podkladu, což může později způsobit vypadnutí menších částí nebo velkých kusů z omítky. Omítkové jádro se skládá z jedné nebo více vrstev. Každá z nich může být tlustá maximálně 20 mm. Při každé další aplikaci je třeba pamatovat na to, že předcházející vrstva musí být dostatečně suchá a zdrsněná, teprve poslední vrstva je rovná a hladká. Na závěr se na vrstvy jádra nanese 3 až 4 mm tlustá vrstva omítky, takzvaná štuková vrstva. Během nanášení, tuhnutí a tvrdnutí jednotlivých vrstev nesmí teplota vzduchu, podkladu a materiálu klesnout pod +5 °C. Nanášet lze ručně nebo strojově. Ručně se omítka nahazuje zednickou lžící a zahladí se antikorovým hladítkem. Strojové zpracování se aplikuje omítacím strojem – materiál se většinou stříká ve tvaru housenky.

V současnosti se hojně používají tenkovrstvé omítky, které se nanášejí v tloušťkách 1 až 5 mm. Jsou chemicky vysoce stálé a dodávají se v bohaté barevné paletě.

Před realizací ještě několik užitečných rad: nasákavé podklady předem navlhčete, protože z příliš suchého podkladu by omítka opadala. Pozor na opačný extrém – na mokrý podklad, ze kterého nanesená hmota stéká. V případě velkých nerovností ještě před prvním postřikem podklad vyztužte pletivem nebo síťkou. Doporučený přesah výztuže je minimálně 10 cm. Takto postřik efektivně vnikne do spár. Na větší díry použijte výplň z kousků stavebního materiálu (příliš velké seskupení omítky by způsobilo nerovnoměrné vysychání, které může následně vést ke vzniku trhlin a prasklin).

Detail soklu
Na sokl se doporučuje použít speciální silikátové omítky nebo omítky s obsahem vodního skla. Z přírodních materiálů se na obklad soklů používají pískovce, břidlice, andezit, travertin, kamenivo, žula a jiné. Efektní jsou i mozaikové omítky, které se skládají z barevných kamínků.

K vytvoření kvalitního detailu soklu bez tepelného mostu potřebujete jakostní izolační materiál, který musí disponovat takovými vlastnostmi, jako je pevnost, minimální nasákavost, účinná izolace tepla a dobrá aplikace. Neméně důležitý je i faktor nevzlínání vlhkosti a samozřejmě nezbytnou podmínkou je i dodržení základních technologických postupů a návodů při aplikaci.

Údržba omítky
Jestliže se na vnější omítce vyskytnou trhliny, některé její části se vydouvají nebo opadávají, mluvíme o technických poruchách, které je třeba ihned řešit, aby časem nepřerostly do větších problémů. Rychle se musí jednat i při vzniku takzvaných hygienických poruch, jako je vlhnutí omítky či vznik biologických infekcí. Plísně, houby, řasy, mech, rostlinstvo, hmyz a jiné nežádoucí organismy je zapotřebí odstranit nejprve mechanicky (oškrábáním a okartáčováním), poté chemicky (nanesením speciálních dezinsekčních fungicidních a biocidních prostředků, které se obvykle aplikují za suchého počasí, ale nikoli za přímého slunečního záření). Z bezpečnostních důvodů je však při použití těchto chemických látek důležité dodržovat pokyny výrobců, které jsou uvedeny na obalech a příbalových letácích.

Text: Alena Rozborová
Foto: Dano Veselský, Knauf Insulation, Wienerberger