Zásady realizace akusticky dělicích stěn

Od 1. 1. 2013 se požadavky na akustické vlastnosti některých dělicích konstrukcí ve stavbách zpřísnily. Stejně tak se zvyšují i nároky investorů v této oblasti. Realizátoři by proto měli klást důraz jednak na správnou realizaci akustických dělicích stěn, jednak na vyhotovení detailů napojení těchto stěn na ohraničující konstrukce. Text se zabývá nejdůležitějšími zásadami realizace jednovrstvých zděných dělicích stěn z cihel Porotherm AKU.

Níže uvedené informace a návody představují doporučení na základě našich současných poznatků z oblasti zhotovování zděných dělicích stěn s požadavkem na určitý stupeň zvukové izolace (vzduchové neprůzvučnosti). Byly vypracovány s cílem poskytnout zhotoviteli přehled o nejdůležitějších aspektech stavební akustiky v praxi, jakož i návod na možná řešení při realizaci dělicích stěn. Tato doporučení nenahrazují ani nesuplují vykonávací projektovou dokumentaci.

První řada cihel se v akusticky dělicí stěně zakládá na těžký asflatový pás.

Vzduchová neprůzvučnost

Pro účely navrhování dělicích konstrukcí z hlediska stavební akustiky ČSN 73 0540 stanovuje požadavky v podobě tzv. stavební hodnoty vzuchové neprůzvučnosti R´w (dB). Výrobci stavebních materiálů deklarují tzv. laboratorní hodnotu vzduchové neprůzvučnosti Rw (dB) stanovenou většinou měřením (v případě zdicích materiálů na fragmentu zdiva). Laboratorní hodnota vzduchové neprůzvučnosti Rw je v porovnání se stavební hodnotou R´w vždy větší hodnota, protože se měří v laboratorních podmínkách, kde je měřený fragment zdiva akusticky oddělen od přijímací místnosti, tzn. bez přenosu zvuku vedlejšími cestami. V reálných podmínkách na stavbě dochází k přenosu zvuku přes místa napojení dělicí stěny na přilehlé části stavební konstrukce, přes tzv. akustické mosty. Rozdíl mezi laboratorní a stavební hodnotou vzduchové neprůzvučnosti, tzn. zhoršení vzduchové neprůzvučnosti vlivem vedlejších cest šíření zvuku, je korekce k1.

Norma doporučuje brát v úvahu tyto hodnoty korekce k1:

• k1 = 2 – základní hodnota pro všechny dělicí konstrukce v masivních zděných nebo montovaných panelových stavbách z klasických materiálů (cihla, beton);
• k1 = 2 až 5 dB – doporučené hodnoty pro těžké dělicí konstrukce ve skeletových stavbách (např. zděné konstrukce).

Na jednotlivé druhy dělicích stěn podle normy doporučujeme používat cihly Porotherm AKU, případně jiné cihly, pro něž jsou deklarovány tyto hodnoty Rw:

• ve zděných konstrukčních systémech 3 dB,
• v železobetonových skeletových konstrukcích 4 dB.

Základním předpokladem splnění normového požadavku na Rw dělicí stěny je výběr vhodných materiálů. V případě systému Porotherm výběr vhodného materiálu neznamená jen výběr vhodného typu cihel, ale i ostatních materiá­lů (malta, omítka). Malta i omítka by svými vlastnostmi měly být blízké materiálům použitým při zkoušce vzduchové neprůzvučnosti stěny.

Ložné spáry se v akusticky dělicí stěně vyplňují celoplošně (od líce k líci zdiva).

Provádění akusticky dělicích stěn

Z hlediska dosažení co nejlepší vzduchové neprůzvučnosti dělicích stěn na stavbě jsou kromě použití vhodných materiálů určující:

• kvalita zhotovení samotné dělicí stěny – zdění a omítání,
• konstrukční detaily – napojení akustické stěny na přilehlé konstrukce,
• oslabení dělicí stěny prostupy a instalačními drážkami.

Při zhotovování dělicích stěn z cihel Porotherm AKU se doporučuje dodržovat následující zásady.

Založení první řady cihel

Akustické stěny se zakládají zásadně na vhodnou zvukověizolační podložku, což mohou být těžké asfaltové pásy. Šířka pásů má být přibližně o 40 mm větší než navrhovaná šířka akustické stěny. Během zdění se akustická podložka nesmí poškodit.

Dalším pravidlem při zdění jsou dokonale těsné styčné spáry mezi cihlami.

Zdění

Ke zdění akustických stěn je vhodné používat malty s vysokou objemovou hmotností, minimálně 1 650 kg/m³ (např. těžkou vápenocementovou maltu) a s vyšší pevností v tlaku, optimální je pevnost M10 (platí i pro založení první řady cihel).Při zdění cihel Porotherm AKU (ať už P + D nebo s maltovou kapsou) je potřebné cihly ukládat za sebou těsně na sraz. Pro­to se doporučuje cihly do maltového lůžka spouštět po boku už uložených cihel, jinak hrozí, že se malta nahrne mezi cihly a nedovolí dotlačit cihly těsně k sobě. Před nanášením malty na ložné plochy cihel a při vyplňování kapes se doporučuje cihly navlhčit. Ložné spáry a případné maltové kapsy ve styčných spárách je nutné úplně promaltovat od jednoho líce k líci zdiva, aby ve spárách nezůstávaly vzduchové dutiny a otvory, jimiž se může zvuk šířit bez většího odporu. (Je zásadně nepřípustné nanášet maltu v pruzích s vynecháním vzduchových mezer!) Maltové kapsy se doporučuje vyplňovat maltou řidší konzistence, aby je bylo možno dokonale vyplnit.

Maltu do kapes nestačí jen lít, ale je třeba ji také hutnit. K hutnění (vibrování) malty v kapsách se používá tenká dřevěná laťka. Při používání hustější (sušší) malty hrozí, že v důsledku nasákavosti keramického střepu se z malty odsaje voda a nebude možné maltové kapsy úplně vyplnit. U akustických stěn (podobně jako u ostatních druhů stěn) je vhodné minimalizovat množství dořezů – při zdění souvislé rovné stěny od jejích konců směrem ke středu je možné docílit maximálně jeden dořez v jedné řadě. Styčnou spáru mezi řezanou stranou dořezu a sousední cihlou je třeba vyplnit maltou stejně jako maltovou kapsu, proto je třeba volit délku dořezu tak, aby úplné promaltování takto vzniklé styčné spáry bylo vůbec možné, tj. přibližně 25 mm.

Při použití cihel Porotherm AKU s maltovou kapsou je důležité kapsy důkladně vyplnit maltou.

Zdění poslední řady cihel výplňového zdiva v železobetonovém skeletu

Ložnou plochu cihel v poslední řadě je dobré zbavit ostrých hran a drobících se částí keramiky. Toto opatření má usnadnit zasouvání pásů minerální vlny do mezery mezi akustickou stěnou a stropem nebo průvlakem skeletu. Zvláštní pozornost je třeba věnovat zdění poslední řady cihel. Ukládání cihel natěsno vedle sebe v poslední řadě je poměrně těžké. Doporučuje se proto maltové lůžko nanášet postupně, po úsecích jen o málo delších, než je délka cihly. Cihlu je třeba nejprve položit na zdivo mimo maltové lůžko a až potom ji osadit na místo. Při tom se doporučuje lešení i z druhé strany stěny, aby tyto poslední cihly ukládali dva zedníci ze dvou stran. Cílem je těsná styčná spára.

Napojení akusticky dělicí stěny na sloup ŽB skeletu pásem minerální vlny.

Omítky

Omítka ve velké míře ovlivňuje vzduchovou neprůzvučnost stěny. Zvyšuje její plošnou hmotnost a zároveň ji akusticky „utěsňuje“ (platí pro všechny cihly P + D). Z hlediska vzduchové neprůzvučnosti jsou vhodné těžké vápenocementové omítky s objemovou hmotností přibližně 1 450 kg/m3. Optimální tloušťka omítky je 15 mm. Zvyšování tloušťky omítky nad 15 mm nepřináší zvýšení vzduchové neprůzvučnosti. Stěny omítnuté lehkou sádrovou omítkou s tloušťkou 10 mm mají vzduchovou neprůzvučnost většinou o 1 dB nižší než stěny z týchž cihel omítnuté vápenocementovou omítkou. Pokud výrobce deklaruje vzduchovou neprůzvučnost stěny s oboustrannou omítkou, vynechání jedné z omítek zhoršuje zvukověizolační vlastnosti stěny o 2 až 5 dB. Tyto případy nastávají převážně u obvodových stěn s lehkou předsazenou fasádou, kde se venkovní omítka z úsporných důvodů obvykle vynechává.

Ke zhoršení vzduchové neprůzvučnosti stěny může dojít i u lokálního vynechání omítek, například za tzv. stupačkou, za předsazenými sádrokartonovými stěnami, v místě napojení stěn a příček na akustickou stěnu apod. Proto se doporučuje po zabudování nevyhnutelných instalací, jako jsou elektrorozvody, zásuvky a vypínače, akustickou stěnu před realizací dalších navazujících konstrukcí oboustranně a celoplošně omítnout.

Podstatný vliv na výsledné vlastnosti zvukověizolačních stěn ve stavbě má:

• napojení zvukověizolačních stěn na přilehlé konstrukce,
• oslabení zvukověizolačních stěn různými vedeními.
• Proto je třeba tyto detaily řešit s maximální pečlivostí.

Nevyhnutelnou součástí zděné akustické příčky je oboustranná omítka předepsaných parametrů.

Napojení na přilehlé konstrukce

Napojení akustické stěny na přilehlé konstrukce může být pružné nebo pevné. Pružné napojení se používá převážně u nenosných zvukověizolačních stěn v železobetonových skeletech nebo ve smíšených nosných systémech (monolit + zdivo). Pevné napojení se používá převážně u nosných zvukověizolačních stěn v budovách navržených jako stěnový nosný systém.

Napojení na svislé nosné konstrukce – pružné napojení

V případě pružného napojení akustické stěny na železobetonový skelet se styčná spára mezi stěnou a skeletem vyplňuje akustickou izolací, což mohou být středně měkké desky z minerální vlny, které se během zdění postupně vkládají do svislé spáry mezi stěnu a skelet. Tloušťka izolace má být přibližně 20 až 30 mm. Při zdění je třeba zabezpečit, aby izolace byla ve spáře mírně stlačena a aby konstrukce (skelet a stěna) nebyly navzájem akusticky propojeny. Šířka izolace může být stejná jako tloušťka stěny nebo může být menší přibližně o 40 mm. V prvním případě lícují okraje izolace s povrchem zdiva; v druhém případě je izolace „utopená“ symetricky 20 mm od obou líců zdiva. V obou případech je třeba následně aplikovat vhodné řešení pro překlenutí této spáry v omítce.

Ke kotvení akustických stěn ke sloupům železobetonového skeletu se používají stěnové spony z nerezové oceli (někdy označované jako ploché kotvy) – dvojice spon do každé druhé ložné spáry. (Aplikace stěnových spon se vykonává takto: spony je třeba ohnout do pravého úhlu v poměru stran 1 : 2 a delší stranu vtlačit do čerstvé malty v ložné spáře zdiva tak, aby byla přibližně uprostřed tloušťky spáry, kratší stranu přišroubovat ke sloupu, případně ke stěně dvěma šrouby). Stěnové spony procházejí akustickou izolací, ale v místech prostupu nesmějí v izolaci vzniknout mezery nebo dutiny. Stěny a příčky se v rámci bytu kotví k akustické stěně stejně pomocí stěnových spon. V místech napojení, kde akustická stěna a ohraničující konstrukce vytvářejí kout, se doporučuje omítku proříznout a vyplnit pružným akrylátovým tmelem.

Pevné napojení

V případě pevného napojení akustické stěny na železobetonový skelet se styčná spára mezi stěnou a skeletem vyplňuje zdicí maltou. Ideální je v místě napojení natavit na skelet svislý asfaltový pás na celou šířku styčné plochy, čímž vznikne podobný detail jako v místě založení první řady cihel. Pozor: použití asfaltového pásu v případě požadavku na pevné napojení je nutné konzultovat se statikem. Také zde platí požadavek na šířku mezery mezi stěnou a skeletem, a to přibližně 25 mm z důvodu možnosti úplného vyplnění maltou. I v případě pevného napojení akustické stěny ke sloupům železobetonového skeletu se používají stěnové spony (aplikují se podle návodu v části Napojení na svislé nosné konstrukce – pružné napojení).

Napojení akustické stěny na další zděnou stěnu je možné těmito způsoby:

• mezi stěnami vytvořit vazbu (v případě, že jsou obě stěny akustické) nebo
• druhou stěnu v místě napojení přerušit a akustickou stěnu potáhnout až k protilehlému povrchu druhé stěny (viz napojení akustické stěny na obvodovou stěnu s kontaktním tepelněizolačním systémem).

V případě napojení akustické stěny na obvodovou stěnu s kontaktním tepelně­izolačním systémem (ETICS) má akustická stěna probíhat až k líci obvodové stěny, tj. až po tepelněizolační vrstvu. Stěny se navzájem spojí pomocí stěnových spon, styčné spáry mezi zvukově­izolační a obvodovou stěnou se vyplní zdicí maltou.

Napojení na vodorovné nosné konstrukce – pružné napojení

Pružné napojení na strop se používá v případě nenosné akustické dělicí stěny, která se zdí dodatečně jako výplňové zdivo. Spáru mezi poslední řadou cihel a spodní stranou stropní konstrukce, případně průvlaku (v tloušťce přibližně 30 mm), je možné vyplnit pásy středně měkké (stlačitelné) minerální vlny (není vhodná tvrdá minerální vlna do podlah ani měkká minerální vlna určená pro izolaci podkroví).

Doporučený způsob aplikace minerální vlny je následující:

• používat desky z minerální vlny poloviční šířky, než je tloušťka akustické stěny,
• z obou stran postupně vyplnit mezeru do poloviny tloušťky stěny (pozor na to, aby mezi pásy vlny uprostřed tloušťky stěny nevznikl volný prostor tím, že se minerální vlna zachytí na nerovnostech na ložných plochách cihel); (viz úpravu ložných ploch cihel v části Omítky).

Pevné napojení

Pevné napojení se používá převážně u nosných zvukověizolačních stěn, kde je strop uložen přímo na nosnou akustickou stěnu, a to buď bez akustické izolační vložky, nebo je mezi stropem a stěnou těžký asfaltový pás (pás se musí položit po celé tloušťce stěny od líce k líci). Z akustického hlediska je lepší řešení s asfaltovým pásem. Toto řešení je však třeba konzultovat se statikem.

Napojení podlah na akustickou stěnu

Podlahy přilehlé ke zvukověizolačním stěnám je nejvhodnější řešit jako tzv. těžké plovoucí podlahy, tj. jako vyztuženou betonovou vrstvu podlahy oddělenou od stropní konstrukce vrstvou izolace proti kročejovému hluku (nejlépe speciální minerální vlnou určenou k tomuto účelu, překrytou stavební lepenkou nebo PE fólií). Betonová vrstva podlahy musí být po celém obvodu oddělena od stěn podlahovou separační páskou. Soklová lišta, případně obklad soklu, musejí být dilatovány od podlahové krytiny buď silikonovým tmelem, nebo speciální soklovou lištou pro napojení obkladu na dlažbu.

Oslabení akustických stěn

Jakýkoliv zásah do akusticky dělicí stěny znamená její oslabení a může vést ke zhoršení vzduchové neprůzvučnosti. V zájmu co nejlepších zvukověizolačních vlastností dělicí stěny je ideální se těmto oslabením vyhnout.

Většinou to však není úplně možné, proto je nutné tyto zásahy v maximální možné míře minimalizovat, resp. dodržet následující zásady:

• vyhnout se rozvodům TZB (voda, plyn, kanalizace, topení apod.) v akusticky dělicích stěnách! (tyto rozvody podle možnosti vést v předsazené instalační přizdívce);
• je-li pro vedení instalací navržena instalační přizdívka před akusticky dělicí stěnou, je vhodné ji zhotovit z materiálu s podobnou objemovou hmotností, případně jako lehkou sádrokartonovou předstěnu; akusticky dělicí stěna musí být v celé své ploše oboustranně omítnuta, tj. i v místě přizdívky, a nesmí být akusticky propojena s instalační přizdívkou (předstěnou);
• veškerá místa styku instalačních vedení s akustickou stěnou je třeba upravit vhodným izolačním materiálem;
• drážky na elektrorozvody je potřeba vést po co nejkratší trase s minimální hloubkou drážky; ideálním řešením jsou podomítkové rozvody, kompromisním řešením může být vedení vodorovných úseků elektrorozvodů v drážce vytvořené v ložné spáře mezi cihlami; drážka na kabel musí být začištěna zdicí maltou, ne sádrou;
• elektrické zásuvky, případně vypínače na protilehlých površích stěny, by neměly být umístěny proti sobě, ale posunuty minimálně 500 mm od sebe; počet zásuvek v akusticky dělicích stěnách je třeba omezit na minimum;
• při vytváření drážek pro vedení, resp. „prohlubní“ na krabice (zásuvky, vypínače) je nevyhnutelné používat výlučně vhodné nářadí, jako jsou drážkovací frézy, jádrové vrtáky a podobně, aby se i tímto způsobem minimalizoval nežádoucí zásah do stěny.

Zvláštní riziko pro stavební akustiku představují technická zařízení způsobu­jící hluk a vibrace (výtahy, čerpadla, spínače, odpadové šachty, vzduchotechnická zařízení, výměníkové stanice, trafostanice apod.). Tyto musejí být umístěny a instalovány tak, aby přenos hluku a vibrací do stavební konstrukce a jejich šíření především do akusticky chráněných místností byl v maximální míře omezen. Podobně i instalační potrubí a vedení (vodovodní, plynovodní, vzduchotechnické, kanalizační, teplovodní apod.) musejí být vedena a fixována tak, aby nepřenášela do akusticky chráněných místností hluk způsobený jejich používáním ani hluk zachycený z jiného zdroje.

TTEXT: Ing. Gabriel Szöllösi
FOTO: Wienerberger slovenské tehelne

Článek byl uveřejněn v časopisu Realizace staveb.