Obnovení hydroizolací konstrukcí pod úrovní terénu

Životnost konstrukcí, která je plánována obvykle na 50 až 100 let, je spojena s odpovídající údržbou konstrukce. Současně by tedy měla být vyžadována obdobná životnost i od všech dílčích použitých materiálů. To je v mnoha případech nereálné, nebo se při realizaci konstrukce počítalo právě s odpovídající údržbou a případně obnovou dílčích součástí konstrukce resp. objektu. To je částečně úkol pro obor sanací staveb.

Konstrukce pod terénem

Je potřeba rozlišit i druh stavby. Z hlediska trvanlivosti konstrukcí a jejich porušování má vliv přítomnost vody a její vnikání ke konstrukci. K poškození tak dochází u konstrukcí pod úrovní terénu s větší četností.

U konstrukce pod úrovní terénu je tedy logicky nejdůležitější funkčnost hydroizolačních vrstev a potažmo nosných konstrukcí. Použití izolací v mnoha případech koresponduje s materiály použitými pro nosné konstrukce. Jinak jsou izolovány zděné konstrukce činžovního domu a jinak kolektor z vodotěsného betonu.

V průběhu let se mění trendy používání jednotlivých materiálů pro konstrukce staveb. Od stěny z plných cihel s přizdívkou a izolací, se výstavba posunula k betonovým tvárnicím s adhezně přikotvenou izolací a případně k monolitickým konstrukcí pod úrovní terénu realizovaných jako „bílá vana“. U starších objektů se může jednat i o jílové vrstvy.

Principy sanace hydroizolací

Původní technologie výstavby má samozřejmě vliv i na způsob sanace.

Pokud se na problém díváme z pohledu sanace, zajímá nás i doba vzniku poruchy. K poruše může dojít téměř ve všech fázích životnosti objektu resp. konstrukce.

Porucha může vzniknout již v době návrhu a i přes dokonalé provedení všech prvků není konstrukce plně funkční. Dále může nastat chyba v provádění konstrukce a to jak v provedení samotné nosné konstrukce, tak v provedení hydroizolační vrstvy.

Na začátku životnosti může dojít k poškození izolace následnými pracemi na stavbě. V průběhu životnosti může dojít k postupné degradaci jednotlivých použitých materiálů, může dojít k jejich poškození činností na okolních objektech, nebo v okolním terénu (rozvody sítí apod.).

Poškození konstrukce může být také spojeno se změnou poměrů v blízkosti stávajícího objektu. Tím je míněna zejména změna hladiny spodní vody, narušení soudržnosti zemin v blízkosti objektu v důsledku nové výstavby.

Sanace hydroizolací suterénních prostor

K zjištění příčiny poruchy slouží stavebně technický průzkum, kterým je možné odhalit poruchu a její rozsah.

Provedení dodatečné hydroizolace konstrukcí je věc složitá a při sanacích konstrukcí je nutné počítat s možností, že bude potřeba sanační zásah doplnit, nebo případně opakovat.

Princip spočívá v obnově izolací a jejich vzájemném propojení včetně všech detailů (prostupy, napojení, odvodnění apod.).

Infúzní clony

Konstrukce realizované ze zdících prvků (keramických, kamenných, betonových), je nejsnazší, a ke zdivu nejšetrnější, izolovat pomocí chemických infúzních clon (POLARIS, POLARIS krém, FOBISIL IC).

Izolace spočívá ve vytvoření chemické bariéry proti vzlínající vlhkosti, proti vnikání kapalné vody do pórového systému zdících prvků, nebo zdící malty. Provedení infúzní clony je možné v jedné linii, ve více úrovních, nebo třeba i plošně, v závislosti na tom, jaké je dispoziční řešení objektu a jaké je umístění objektu v terénu.

Obvyklá poloha linie infúzní clony je těsně nad terénem, případně těsně nad podlahou. Pro správnou funkčnost je potřeba zajistit i propojení se svislými izolacemi. I to může mít vliv na umístění linie infúzní clony, stejně jako umístění a druh stropní konstrukce (např. klenba).

Svislé izolace

Pokud to situace umožňuje, je nejsnazším řešením provedení izolace na vnějším líci konstrukce a to do úrovně chemické infúzní clony. Toto řešení je možné kombinovat například s provedením drenáže, zateplení partií soklu, nebo i horní úrovně základů resp. konstrukcí pod úrovní terénu atd.

V mnoha případech však toto řešení není možné, a to z nejrůznějších důvodů. Může se jednat o sousední nepodsklepený objekt, instalace vedené v chodníku apod. V takových případech je možné provést svislou izolaci stěn pod úrovní terénu a současně i izolaci podlahové konstrukce resp. základové desky pomocí materiálů na bázi sekundární krystalizace.

Buď jsou použity nátěry, které jsou aplikovány na monolitické betonové, nebo železobetonové konstrukce. Materiály s přísadou sekundární krystalizace jsou schopny propůjčit vodotěsnost cementem pojeným materiálům a to i stávajícím konstrukcím.

U monolitických stávajících konstrukcí je na povrch nanesen nátěr (XYPEX CONCENTRATE). Izolační schopnost spočívá v utěsnění pórového systému a dalších imperfekcí typu trhlin. Důraz je třeba klást na řešení detailů typu styku stěna / stěna, případně stěna / podlaha. Prostupy skrz monolitické betonové stěny je potřeba řešit individuálně.

V případě zděných konstrukcí je potřeba vytvořit vodotěsnou vrstvu na povrchu konstrukce. Jedná se o dostatečně mocnou vodotěsnou omítku (WATERFIX XP TH). Tloušťka vrstvy je částečně závislá na tlaku vody, který na konstrukci působí.

Současně s tloušťkou vrstvy je potřeba tlaku vody přizpůsobit také způsob nanesení omítky na povrch konstrukce. Jedná se o volbu mezi adhezí materiálu k podkladu, nebo jeho přikotvením k podkladu za pomoci trnů a výztužné sítě (ARMOBET 40/40/2).

Izolace konstrukcí z prolévaných betonových tvárnic

Aktuálně se množí dotazy na možnosti zajištění vodotěsnosti u konstrukcí, které jsou pod úrovní terénu a jsou vytvořeny z betonových tvárnic zmonolitněných transport betonem. Izolace takové konstrukce je obvykle provedena natavením asfaltových pásů na vnější povrch konstrukce. Tento způsob vyžaduje pečlivost provedení a současně je závislý podkladní konstrukci a jejích případných poruchách.

Vzhledem k četnosti poruch, však není vhodné považovat betonové tvárnice prolité betonem, z hlediska vodotěsnosti a kompaktnosti za rovnocennou konstrukci k monolitickému betonu. Samotné tvárnice nemají stejnou hutnost jako monolitická konstrukce.

Vyplnění betonem není plné a není možné jeho kompaktnost ověřit. Mezi jednotlivými zdícími prvky jsou spáry, které nejsou vyplněné maltou, a jsou tedy dalším slabým místem konstrukce. Právě celková nestejnorodost podkladu je pravděpodobně důvodem, proč na celé řadě konstrukcí tohoto typu jsou poruchy kopírující ložné i styčné spáry zdiva.

Indikuje to pohyby mezi jednotlivými zdícími prvky, které mohou být i příčinnou vzniku poruch v natavené izolaci a s tím spojeného vnikání vody do konstrukce. Projevy případné vnikající vlhkosti do konstrukce se navíc neprojevují přímo v místě poruchy, ale v závislosti na pohybu vody konstrukcí. To je hlavní důvod, proč je i sanace takové konstrukce poměrně komplikovaná.

Sanační zásah musí vzít v úvahu výše popsané možné problémy, a reagovat na ně tak, aby byl zásah funkční.

Obvyklý postup zahrnuje zajištění případného akutního průsaku vody. Toho je potřeba dosáhnout pomocí injektáže polyuretanovými pryskyřicemi (BETOLIT PU), nebo pomocí rychletuhnoucích tmelů s přísadou sekundární krystalizace (XYPEX PATCH`N`PLUG).

Do podkladu na vnitřní straně stěny, jsou na chemickou kotvu nakotveny trny, ke kterým bude následně přichycena síťka. Následně je nutné opatřit konstrukci izolační vrstvou. Po přivázání výztužné síťky je vytvořena vrstva vodotěsné omítky v tloušťce minimálně 25 mm. Obdobnou vrstvu je vhodné vytvořit na konstrukci podlahy, nebo alespoň zajistit propojení izolace podlahy s izolací resp. vodotěsnou omítkou stěny.

V případě, že je předpokládán větší pohyb ve spárách konstrukce, z důvodu cyklického zatížení stěny (např. plněním a vysycháním terénu za rubem konstrukce apod.), lze provést mezi stávající konstrukci a vodotěsnou omítku ještě mezivrstvu pomocí pružné hydroizolační stěrky na bázi MS polymerů (WODAFLEX TH), která je schopna přenést i větší pohyby.

Závěr

Vytvoření vnitřní hydroizolační vany není standardním postupem, který by bylo možné použít při realizaci novostavby. V oboru sanačních zásahů je to však opakovaně ověřené funkční řešení.

ZDROJ: PR článek společnosti BETOSAN