Kvalitní zateplení soklu: Podmínka pro stavbu energeticky úsporných domů

Soklem rozumíme jak detail nad terénem, tak každý soklík, kde nám na stěnu odstřikuje dešťová voda, tj. nad balkony, markýzami, terasami atp. Detail návaznosti soklu na okolní terén je dokonce významnější, než bychom na první pohled čekali.

Pokud například u rekonstrukce s malou tepelnou izolací v podlaze kvalitně zateplíme sokl do hloubky cca 800 mm pod terén, zemina pod podlahou se nám rázem stává tepelným izolantem (přestože s nevalnou lambdou) o velké tloušťce, ze které nám ale již teplo přestává z objektu unikat.

Pod základovou deskou najednou máme teploty výrazně vyšší, než se kterými výpočtové programy standardně počítají a tepelné ztráty jsou tak kvalitním zateplením soklu i pod podlahou zásadně redukovány. Tak zateplení soklu šetří energii dokonce dvakrát, tj. jak stěnou, tak i podlahou. To je významné jak pro běžné rekonstrukce, kdy přidávat další izolaci do podlahy je často problematické, nebo dokonce nemožné, tak například pro podlahy s podlahovým topením, kdy například projektant zapomněl potřebu výraznější tepelné izolace podlahy zohlednit.

Namáhání soklu

Na oblast soklu působí zpravidla intenzivnější povětrnostní vlivy než na jiné části fasády. Sokl je zároveň poměrně komplikovaný tepelně-technický detail, který řeší protichůdné požadavky na statickou pevnost konstrukce a zároveň na minimalizaci tepelného mostu při přechodu stěny na základ.

Použité materiály musí tedy vykazovat v mnoha ohledech výjimečné vlastnosti, zejména:

• odolnost proti vodě (odstřikující i vzlínající),
• odolnost proti solím,
• odolnost proti mrazu (sněhu),
• mechanickou odolnost,
• kvalitní tepelnou izolaci (odstranění typického tepelného mostu).

Přestože se většina stavařů tváří, že jsou všechna tato kritéria jasná, termosnímky staveb mluví o zcela jiné realitě. Podívejme se proto na dva nejběžnější problémy.

Hliníková zakládací lišta

Mezi poměrně časté dotazy patří, zdali se mezi sokl a zbytek zateplení stěny používá hliníková soklová lišta. Rozhodně NE. Hliník patří k nejlepším tepelně vodivým materiálům, a tak by zde lišta vytvářela zcela zbytečný tepelným most, což je jasně zřetelné z termosnímků níže. Pokud je sokl a zateplení stěny ve shodné tloušťce, žádnou lištu zde nepoužíváme a celou plochu souvisle vyztužíme sítí.

Pokud zde architekt zvolil pohledovou hranu tj. sokl je menší tloušťky než stěna, pak použijeme některou z plastových lišt s okapničkou, nebo i bez ní, protože jestli nám zde okápne voda 3 cm pře stěnu nebo poteče po stěně až k terénu, je z praktického hlediska zcela jedno.

Jak hluboko pod terén?

Druhý nejčastější dotaz se týká armování. Omítku je rozumné provést pod navazující terén či okapový chodníček tak hluboko, aby i případné sedání terénu neobnažilo spodní okraj omítky. Vyztužování ale provádíme hlouběji, tj. min. 300 mm pod terén, protože v této hloubce se vyskytují hlodavci, popřípadě kolonie mravenců, kteří by si v případě obnaženého polystyrenu v něm moc rádi udělali cestičky a spokojeně zahnízdili. To je jistě nežádoucí, a tak dostatečně hluboké armování zateplení je jistě potřeba.

Závěrem si ještě dodejme, že v současnosti nejlepší lambda na trhu mezi materiály pro oblast soklu se pohybuje kolem hodnoty λD = 0,029 W/m·K (např. desky ISOVER EPS GroundProtect 29). Aby ovšem sebelepší deska dostála svých parametrů, musí být osazena správně a ve správné skladbě. Každý objekt si zaslouží spolehlivé zateplení a oblast kolem základů, kde se materiály setkávají s terénem, je v tomto ohledu možná nejdůležitější.