Zednická lžíce: historie a současná praxe

Počátky zednictví souvisí s prvními postavenými stavbami lidské historie. Nejprve samozřejmě neměli žádné nástroje a museli si tedy poradit holýma rukama, to se ovšem změnilo poměrně brzy – již v době kamenné. Nástroje podobné dnešním pak lze datovat do doby broznové.

Od středověku, kdy se hojně stavěly hrady, věže, hladomorny a další velké a na práci zdlouhavé a náročné stavby, je již zednická profese hojně rozšířená. Od 18. století se pak jedná o profesi, která je zastávána profesionály a nemůže ji vykonávat jen tak někdo – s příchodem nových a nových, stále zdobnějších architektonických stylů se zedník stává spíše umělcem než obyčejným pracantem.

Situace se opět mění ve druhé polovině 20. století, kdy panelová výstavba klade na zedníky nové požadavky a ti musí často absolvovat svářečské kurzy, aby mohli ve své profesi plně pokračovat. Tehdejší posun byl viděn jako důkaz pokroku, ve výsledku ovšem znamenal úpadek klasického zednického řemesla a nedostatek klasických, kvalitních zedníků.

Ve 21. století pak došlo k znevážení a úpadku zednického řemesla. Každý z nás si ze svých dětských let jistě pamatuje nějaké rodičovské úsloví „Když se nebudeš dobře učit, skončíš jako…“ – a dokončením této věty byl v 21. století právě zedík. Mnozí zedníci tehdejší doby potřebovali plný dozor a přesné (a přesně zaměřené) zadání od mistra či dozorujícího pracovníka.

Po revoluci se situace naštěstí změnila, tito ne zcela samostatní řemeslníci byli propuštěni a nároky na kvalitu práce stouply. A tak se dostáváme až k dnešní zednické profesi.

Zednická lžíce

Lžíce je základním nástrojem každého zedníka, omítkáře či štukatéra nejčastěji používaná k omítání a zdění. Samotná zednická lžíce se skládá z rukojeti (dřevo či plast), která se v zásadě nesmí protáčet, aby měl zedník lžíci plně pod kontrolou.

Následuje nejčastěji hliníková noha, ke které je připevněn list lžíce. Tento list, opět nejčastěji vyrobený z hliníků, může mít celou řadu tvarů – od klasického hranatého lichoběžníkového, přes trojúhelníkový, až po list se zakulacenou špičkou nejčastěji využívaný ke spárování. Kromě hliníku lze na trhu sehnat i ocelové nebo nerezové lžíce.

Velikosti a určení

Zednická lžíce se vyrábí ve třech standardních velikostech – 16, 18 a 20 cm. Přestože převládá všeobecný názor, že na velikosti lžíce nezáleží a každý zedník používá tu, která mu při práci vyhovuje nejvíc:

– lžíce s délkou listu 16 cm jsou vhodné k omítání kleneb, vnitřků výklenků a stropů

– lžíce s délkou listu 20 cm jsou vhodné k nahození cementového postřiku před vlastní omítkou a pro nanášení malty při zdění

– trojúhelníková lžíce je vhodná pro zdění z kamenného zdiva, špičkou se optimálně zapravuje malta do spár

Závěrem se ještě sluší říct, že ať už si výrobci a statistiky o práci se zednickou lžící myslí cokoli, každému zedníkovi vyhovuje něco jiného a často si svou lžíci i upravuje tak, aby mu padla do ruky.