Zimní zahrada 7: Zakládáme, stavíme a vybavujeme

Dobrodružství se zimními zahradami se blíží do svého finále – v předchozích dílech jsme si řekli a vysvětlili, jakou zahradu můžeme vybudovat, kam ji umístit, jak vyřídit legislativu, uzavřít smlouvu, jaké pořídit materiály… a teď už chybí jen postavit a zařídit.

A stavět, pokud samozřejmě nebudeme provádět přestavbu stávající pergoly nebo stavět v místě dříve stojícího objektu, začneme pěkně od základů. I u zimní zahrady totiž platí, že pokud nebudou kvalitně provedené, správně zaměřené a se vším všudy připravené základy, finální stavba nikdy nebude zcela bez potíží.

Stejně jako u většiny objektů, i zimní zahrada bude vyžadovat základovou desku se správně umístěnými základovými pasy (orientovanými a navrženými dle sklonu střechy) a svrchní ošetření minimálně v podobě hydroizolace. Ale to už předbíháme. Jak tedy začít se stavbou a jak zimní zahradu vybavit?

Čím začít a čeho se držet?

Pokud naše zimní zahrada nemá být přestavbou původní pergoly, lodžie nebo jiné konstrukce, budeme v první řadě potřebovat připravit řádnou základovou desku. Tuto desku ideálně zapustíme do terénu, abychom po pokládce všech potřebných vrstev a pochozí vrstvy (podlahy), dosáhli stejné roviny, jako je podlaha interiéru, ze kterého budeme do zahrady vycházet. Samozřejmě můžeme do zahrady vycházet nebo scházet po několika schůdcích, ale proč dělat věci složitě, pokud je můžeme udělat jednoduše?

Jiná situace samozřejmě nastane, pokud náš objekt – a tudíž i zimní zahrada – budou stát ve svahu. V takovém případě budeme muset buď kopat o něco hlouběji (což není ideální, protože čím hlouběji zahradu zasadíme, tím méně skleněných ploch můžeme použít) anebo naopak budeme muset desku vykonzolovat, podložit a doplnit uměle vytvořeným svahem či terasou, případně okrasnou zídkou, která bude desku podpírat.

Samozřejmě, pokud na pozemku najdeme místo, kde bychom se oběma variantám vyhnuli – a které je alespoň trochu přijatelné svou orientací –, měli bychom se pravděpodobně rozhodnout právě pro toto místo. Stavba pak bude méně komplikovaná a ve výsledku bude i méně prostoru pro chyby.

Nicméně zpět k základové desce. Zakládat bychom měli poctivě na řádně připravenou, vodováhou zkontrolovanou a zodpovědně zaměřenou plochu. Deska by v ideálním případě měla být armována železnými pruty, aby dosáhla dostatečné pevnosti, a dle sklonu střechy, který se bude podílet na zatížení základů, bychom neměli vynechat základové pasy.

Po přípravě a vytvrdnutí základu (případně všech doporučených technických pauzách po nanesení všech vrstev – např. tepelné izolace a hydroizolace – dle projektové dokumentace) můžeme přistoupit k montáži svislé konstrukce. Před tím nás ovšem ještě čeká problematika podezdívky – měli nebo neměli bychom stavět s podezdívkou?

Záleží na materiálu, který použijeme ke stavbě jako takové. Pokud například volíme dřevěné nosné konstrukce, podezdívka je vhodnou možností, jak dřevo ochránit před stykem se sněhem a vodou odstřikující při dešti nebo venkovním zalévání blízkých záhonů. Pokud podezdívku kategoricky odmítáme, měli bychom konstrukci raději zhotovit z hliníku nebo plastu, anebo alespoň nainstalovat kovové patky, které budou dřevo chránit.

Kolem budoucí konstrukce se rovněž vyplatí zhotovit drenážní žlab, který bude odvádět přebytečnou vlhkost a vodu – a rovněž zajistí, že voda nezůstane stát v těsné blízkosti zimní zahrady, případně nebude zatékat někam, kde jim nechceme.

Možnosti vytápění zahrady

Pokud připravujeme zimní zahradu, která bude využívaná celoročně, neobejdeme se bez vytápění. Při výběru bychom měli myslet na to, že se potřebujeme vyvarovat vzniku kondenzátu v zimní zahradě a rovněž ideálně potřebujeme vytápění, které neuškodí rostlinám. A rostliny mají rády teplo sálavé.

Patrně nejelegantnější řešení vytápění je pomocí konvektorů – zde je potřeba zdůraznit, že je to vytápění nejen nejelegantnější, protože neviditelné, ale zároveň finančně nejvíce náročné. V praxi teplo sálá z podlahy, rovnoměrně vyhřívá prostor zimní zahrady a ta je tak obyvatelná po celou dobu roku, aniž by hrozilo, že v rozích nebo místech vzdálenějších od zdroje tepla budou vznikat chladnější místa.

Nevolíme ovšem celoplošné podlahové topení, které není úplně vhodné kvůli riziku vzniku kondenzátu, lepší jsou podlahové fancoily překryté mřížkou. Toto řešení ovšem vyžaduje více prostoru v podlaze, abychom měli systém kam umístit.

Vhodnou volbou pro vytápění zahrady jsou ovšem i klasické radiátory, které samozřejmě lze napojit přímo na otopný systém domu. Tento okruh by ovšem mělo být možné ovládat samostatně. Nejjednodušší variantou topení je okruh elektrického vytápění s vlastním termostatem, což umožní snadné přizpůsobení teploty podle vnějších podmínek.

Pokud zahrada nevyžaduje stabilní teplotu a můžeme si dovolit ji nechat klesat a znovu ji nárazově zvedat, můžeme zimní zahradu opatřit i krbem. Pokud ovšem půjde o jediný zdroj vytápění, musíme zajistit na pozemku přístřešek, kde budeme skladovat dostatečné množství dřeva k topení.

Nejlepší pochozí, nášlapné vrstvy

Výběr podlahy je důležitý nejen z hlediska její životnosti v prostoru se specifickými klimatickými podmínkami – jakým zimní zahrada dozajista je – ale rovněž z hlediska podlahového vytápění, pokud jsme se pro něj rozhodli. Pokud totiž zvolíme podlahové vytápění, pak je například podlaha ze dřevěných prken nebo parket zcela nepřijatelným řešením (ne že by tedy byla častým řešením pro zimní zahrady už jen kvůli vlhkosti a častému zalévání).

Zimní zahrada je navíc takovým přechodem mezi interiérem a exteriérem, takže existuje celá řada podlahových krytin, které jsou mnohem vhodnější. Mezi takové se může řadit například keramická dlažba, která si s poměrně dobře rozumí s podlahovým vytápěním a nabízí i snadnou údržbu. Dobře vypadat může například i přírodní kámen, který je na tom vlastnostmi podobně jako dlažba, ale navíc zahradě dodá na jedinečné atmosféře.

Co ovšem nesmíme zapomenout je před pokládkou podlahy skrýt veškerou kabeláž. Zimní zahrady bývají vybaveny celou řadou nejrůznějších technologií (stínící systémy, větrání, osvětlení…) a množství kabelů, které tato zařízení zásobují, tedy může být velké a ve volném prostoru značně rušivé – a protože stěny a střecha budou ve většině případů zimních zahrad prosklené, je nejvhodnější všechny tyto nevzhledné dráty schovat do podlahy. Případně do nosné konstrukce – například hliníková konstrukce tuto možnost nabízí bez nutnosti použití vodicích lišt.

Bez čeho se ještě neobejdeme?

Něco málo o nábytku již bylo zmíněno v předchozích dílech o zimní zahradě – výběr nábytku závisí jednak na typu zimní zahrady, kterou jsme zvolili, na vkusu a samozřejmě trvanlivosti materiálu (a ceně). Nábytek by měl být praktický, pohodlný, odolný vůči vlhkosti, ideálně snadno omyvatelný a bezúdržbový.

Mezi základní vybavení lze počítat židle, stoly, lehátka, servírovací stolky s pojízdnými kolečky, podnožky, taburety a křesla… eventuálně i gauče. V takovém případě ovšem musíme vybírat gauč s čalouněním, které vydrží zvolenou vlhkost zimní zahrady nebo je odnímatelné, abychom ho vždy po použití mohli sklidit do méně vlhkého prostředí.

Z hlediska materiálu v zásadě platí, že kov je na pohled (a dotek) chladný, je pevný, odolný vůči opotřebení a nevyžaduje zásadnější údržbu. V létě, pokud nezatáhneme stínění, se ovšem může snadno rozpálit. Kov se snadno kombinuje s textilem a dřevem. Dřevo jako takové je přírodní, vkusné, ale samozřejmě vyžaduje pečlivější údržbu, aby dlouho vydrželo krásné, nepoškozené a odolalo vlhkosti. Rovněž můžeme sáhnout po některém z dražších dřev, například teaku, který je vůči vlhkosti odolnější.

Dřevu má blízko ratan – rovněž jde o vzhledově velmi přírodní nábytek, který působí exoticky, esteticky, jeho nevýhodou je ovšem náročná údržba a náchylnost k vlhkosti. Vhodnou alternativou tak může být umělý ratan, který mínusy klasického ratanu odstranil.

Cenově dostupnou klasikou je pak plast. Plastový nábytek je levný, snadný na údržbu, dostupný, vcelku trvanlivý… ovšem z hlediska estetiky a vzhledu ne úplně oblíbený, protože působí zkrátka levně. Pokud tedy nesáhneme po nějakém designovějším, dražším plastovém nábytku, nejspíš s plastem moc parády neuděláme. Svůj účel ovšem samozřejmě splní na 100 %.

Rada závěrem

Ze všeho, co jsme zmínili v seriálu o zimní zahradě vyplývá jasně jedna věc – stavět bychom měli za pomoci odborníků. Od ideálního umístění, návrhu, přes stabilitu konstrukce a volbu materiálů, až po její realizaci, na které závisí bezproblémové fungování v nadcházejících letech.

Ano, samozřejmě můžeme zimní zahradu postavit svépomocí, pokud si ovšem nejsme jistí, co děláme, nejspíš si jen zaděláme na problémy, které budou vyžadovat naši neustálou pozornost a opravy. Alternativou ke stavbě svépomocí jsou pak zahrady ve formě stavebnice. Ty lze zakoupit složené, navržené odborníky, a doma je svépomocí sestavit. Prostor na chybu bude v takovém případě rozhodně menší, než když budeme svépomocí dělat vše od nuly.