Betonová krytina v různých klimatických podmínkách

Návrh skladby střešního pláště musí respektovat nejen vkus investora, ale i prostředí či klimatické podmínky specifické pro danou geografickou oblast. Betonová skládaná drážková střešní krytina je vhodná pro šikmé střechy se sklonem 12 až 90°. Přesnou skladbu a tvar střešní konstrukce je však třeba upravit doslova na míru konkrétní realizaci.

Například v horských oblastech se vyplatí vyhnout se rozměrným a členitým střešním konstrukcím. Vhodné je upřednostnit jednoduché a osvědčené střešní tvary s větším střešním sklonem a minimalizovat tak riziko poškození střechy způsobené právě sesuvy sněhu. V konstrukci je vhodné využít hydroizolační fólii, která zabraňuje polétavému sněhu dostat se do střešní konstrukce. V oblastech více namáhaných větrem je důležité využít upevňovací prostředky vhodné pro danou krytinu a použité podle předpisů výrobce. Pojďme se podívat, na co všechno se vyplatí brát při návrhu střechy ohled.

Doporučené sklony střešních krytin
Norma ČSN 73 1901 stanovuje doporučené sklony střešní konstrukce podle typu vybrané střešní krytiny. Doporučené nejmenší sklony skládaných krytin (bezpečné sklony) zajišťují odolnost vůči srážkové vodě bez nutnosti zvýšených hydroizolačních opatření. Návrh skládaných krytin s pojistnou hydroizolační vrstvou s ohledem na sklon střešních ploch vychází z projektového záměru v návaznosti na údaje výrobců krytin. Doporučený bezpečný sklon u profilovaných drážkových betonových tašek je 22 stupňů. Betonové krytiny lze ale realizovat i na menších spádech – na tzv. minimálním střešním sklonu, který stanovuje každý výrobce ve svých technologických podkladech pro jednotlivé typy tašek.

Při délce střešní plochy ve směru sklonu větší než 10 metrů, v nadmořských výškách nad 600 metrů nad mořem a v nechráněných polohách s intenzivními větry se doporučuje bezpečný sklon zvětšit nejméně o 5 stupňů.

Laťování
Nejdůležitějším krokem před pokládkou střešní krytiny je správné rozměření krovu a určení vzdáleností latí podle pokynů výrobce krytiny. Vhodné rozteče latí uvádí jednotliví výrobci v prováděcích příručkách. Doporučené rozteče se liší podle typů krytin i sklonů střechy (tab. 1).

Bohužel u některých neprofesionálních firem se můžeme často setkat s podceněním správných roztečí latí a výsledkem je různá vzdálenost latí po délce krokví, což je nejvíce patrné na okrajových taškách. V horším případě dochází i k tomu, že není dodržena maximální vzdálenost poslední latě od hřebene krovu, a tudíž je nedostatečně překryta poslední řada tašek hřebenáči a pod střechu zatéká.

Aby nedošlo k průhybu laťování a tedy i krytiny vlivem tíhy sněhu ležícího na střeše nebo vlivem sesychání a stárnutí dřeva, je třeba využít latí o jmenovitých průřezech podle ČSN (tab. 2).

V technických příručkách lze najít také grafy, které určují minimální profily latí v závislosti na spádu střechy, vzdálenosti krokví a zatížení.

Tab. 1  Rozteč latí	Tab. 2  Osvědčené jmenovité průřezy střešních latí (podle ČSN)

Volba hydroizolační fólie
V případě zvýšených požadavků na betonovou krytinu jsou nezbytná dodatečná (doplňková) opatření. Ta vyplývají především z navrženého sklonu střechy, konkrétního tvaru konstrukce, využití půdního prostoru, dále z klimatických poměrů a z místních podmínek a ustanovení. Se zvyšujícími se požadavky na střechu se zvyšuje i stupeň těsnosti pojistných hydroizolačních vrstev (tab. 3).

Tab. 3  Stanovení doplňkových opatření 1) (pojistná hydroizolace – PHI)

Tříplášťová střecha
Při tomto řešení skladby střešního pláště se fólie nedotýká tepelné izolace a mezi fólií a tepelnou izolací i mezi fólií a krytinou jsou vytvořeny větrané mezery. Mezera mezi fólií a tepelnou izolací je nejčastěji vytvořena vydrátováním mezi krokvemi. Přívod vzduchu je zabezpečen u okapní hrany a odvod vzduchu přes hřeben. Vzniklé mezery se po celou dobu funkčnosti střešního pláště nesmí uzavřít.

Častou chybou u tříplášťové střechy je neprovedení vydrátování. Důsledkem toho se tepelná izolace, především postupným zvětšením svého objemu, případně chybnou montáží, dostane až k fólii – izolace vlhne a ztrácí tepelněizolační vlastnosti.

Další chybou je nevytvoření dostatečného přívodu a odvodu vzduchu, kdy opět tepelná izolace navlhá a izolační vlastnosti se zhoršují (viz tabulka Doporučená dimenze větrání střech). Na velkém množství střech také z „úsporných důvodů“ chybí okapní plech, který odvádí vodu z fólie mimo římsu nebo do okapu. Zatékající voda pak pozvolna ničí římsy. Některé realizační firmy navíc zapomínají, že po dokončení střechy nesmí být z pohledu zvenčí nikde fólie vidět, jinak se rozpadne. Každá fólie má totiž stanovenou dobu odolnosti proti UV záření, která je řádově několik měsíců a je určena pouze pro časovou prodlevu mezi jejím položením a pokládkou krytiny.

Dvouplášťová střecha
U dvouplášťové střechy se fólie dotýká tepelné izolace a je vytvořena pouze větraná mezera mezi fólií a krytinou. Pro toto řešení je nutno vybrat vhodnou kontaktní fólii. Kromě častého zaměňování kontaktní a nekontaktní fólie jsou nejčastější chyby obdobné jako u tříplášťové střechy. Velká část chybných řešení spočívá opět v absenci okapního plechu. Často je také fólie vidět v okrajích střech.

Při navrhování dvouplášťových a tříplášťových střech za použití betonové střešní krytiny se provádí větraná vzduchová mezera mezi krytinou a hydroizolační fólií o ploše nejméně 200 centimetrů čtverečních, připadající na 1 metr šířky střechy, o výšce vzduchové vrstvy nejméně 20 milimetrů. Přesahuje-li vzdálenost přiváděcích a odváděcích větracích otvorů 10 metrů, zpravidla se zvětšuje plocha větrané vzduchové vrstvy asi o 10 procent základní plochy na každý další 1 metr přesahující vzdálenost 10 metrů (tab. 4).

Tab. 4  Doporučená dimenze větrání střech

Tloušťka větrané vzduchové vrstvy (h) uvedená v tabulce platí pro její délku (tj. délku krokví) do 10 metrů, pro každý 1 metr délky nad 10 metrů se h zvětšuje o 10 procent.
zdroj: www.krytiny-strechy.cz

Odváděcí větrací otvory ve hřebeni či na nároží se volí o ploše nejméně 1/1 000 plochy střechy (při uvažování plochy střechy přimykající se ke hřebeni či k nároží z obou stran).

K odvětrání střechy slouží taška větrací, která je modifikací základní tašky s otvorem chráněným betonovou stříškou a mřížkou. Tašky větrací se kladou v druhé řadě pod hřebenem. Počet kusů na běžný metr délky hřebene se určuje v závislosti na délce krokve a sklonu střechy přibližně podle tabulky (tab. 5). Pro lepší odvětrání se doporučuje suchá montáž hřebene a nároží namísto dříve často používaného kladení hřebenáčů do malty.

Návrh střechy s ohledem na sněhovou oblast
Zatížení střešní konstrukce sněhem chápeme jako tíhu sněhové pokrývky položené na vnějším líci stavební konstrukce – krytině střechy. Rozhodující pro sněhové srážky je geografická poloha, protože od této polohy se odvíjí řada dalších činitelů, které jsou pro stavební konstrukci nezanedbatelné. Jedná se zejména o vydatnost srážek, délku období s teplotami pod bodem mrazu, střídání těchto období s obdobím tání sněhu, délka a intenzita slunečního záření a směr a rychlost větru. Zařazení lokality do konkrétní sněhové oblasti lze zjistit z normy ČSN EN 1991-1-3:2005/Z1:2006 (Mapa oblastí zatížení sněhem platná od listopadu 2006). Oproti původní mapě je zvýšen počet oblastí zatížení sněhem z pěti na osm. Některé regiony České republiky byly přeřazeny do oblastí s vyšším zatížením.

Betonová střešní krytina je díky nízké nasákavosti, vysoké mrazuvzdornosti a únosnosti 2 000 N velmi vhodná i k uplatnění ve vyšších nadmořských výškách. V těchto oblastech je však třeba, zejména u šikmých a strmých střech, řešit ochranu spodních konstrukcí a kolemjdoucích před pádem sněhu. Protisněhová ochrana musí být zohledněna již v projektu řešení střechy v závislosti na jejím spádu. Návrh tvaru a střešního pláště musí vycházet z normy ČSN EN 1991-1-3:2005/Z1:2006. V klimaticky náročných oblastech je vhodné upřednostnit jednoduché a osvědčené střešní tvary s větším střešním sklonem. Míra použití konkrétných bezpečnostních prvků, jako jsou protisněhové tašky, sněholamy či sněhové zábrany, se odvíjí od sklonu střechy a typu sněhové oblasti. O jejich počtu, kombinaci a rozložení je potřeba rozhodnout ještě před pokládkou. Během pokládky se musí dbát hlavně na správné kladení tašek a dostatečné přichycení všech speciálních prvků, tj. protisněhových tašek, zábran a sněholamů.

Krytina ve větrných oblastech
Návrh střešní krytiny musí reflektovat účinky větru v návaznosti na ČSN 73 0035 a ČSN EN 1991-1-4 – normy zatížení konstrukcí a zatížení větrem. Namáhání větrem se projevuje zejména tlakem větru a sacími účinky větru. V oblastech více namáhaných větrem je nutné využít upevňovací prostředky, ovšem vhodné pro danou krytinu a použité podle přepisů výrobce krytiny. Přichycení tašek musí respektovat jak míru větrnosti v oblasti, tak sklon střechy. V běžných podmínkách se betonové střešní tašky nepřipevňují, je-li sklon střechy 12 až 45 stupňů. Při sklonu v rozmezí 45 až 60 stupňů se každá třetí taška připevní pozinkovaným vrutem skrze otvor v tašce nebo příchytkou tašky. Při sklonu 60 až 90 stupňů již musí být připevněna každá taška. Náchylné na silové působení větru jsou zejména okrajové tašky, které musejí být přichyceny k laťování pozinkovanými vruty, resp. hřebíky i za běžných klimatických podmínek. Pro správnou funkčnost a dlouhou životnost krytiny je nezbytné, aby okapové a štítové hrany střechy svíraly pravý úhel. Vítr působí nepříznivě na všechny střechy a při nesprávném laťování u hřebene střechy může hřebenáče podebrat a hřeben shodit. Bez ohledu na sklon střechy musejí být kromě okrajových tašek a hřebenáčů připevněny i všechny tašky umístěné na ostatních okrajích a přechodech střechy (u okapu, hřebene, nároží, úžlabí a pultu), a to buď příchytkou tašky, která je součástí střešního systému, nebo vrutem.

Martin Urbanec
Foto: archiv KM Beta

Autor je technický poradce KM Beta, a. s.

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.